Zamyšlení: Soudíte rádi druhé?

Dnes jsem se v kurzu psychologie doslechla, že odsuzování je jen další obranný mechanismus. Hehe, kdo to občas nedělá? Chování či jednání druhých nás často konfrontuje s našimi postoji, hodnotami a zkušenostmi. Kdykoliv se naše osobnost cítí v ohrožení, může se uchýlit třeba i k takovéto obraně. A to i třeba ve chvíli, kdy druhou osobu ani moc neznáme a nejsme v bližším kontaktu.

Tím, že druhého začneme shazovat, hodnotit a soudit zároveň ospravedlňujeme své vlastní postupy, zvedáme si sebevědomí a pocit vlastní hodnoty a důležitosti. Zní to možná hnusně, ale neděláme to vědomě. Je to prostě jeden ze způsobů jak se naše mysl brání a udržuje integritu osobnosti.

Síla přichází tehdy, kdy si tento proces uvědomíme a zvědomíme. Ve chvíli, kdy cítíme potřebu druhé hodnotit (ale i hádat se, útočit či jakkoliv jinak se bránit), se můžeme zkusit podívat do sebe: Jakou hodnotu chceme chránit? Co a proč nás tolik dráždí? A zde je obrovský prostor k vnitřnímu růstu.

Tím, že tento svůj stín přijmeme a porosteme, se zároveň můžeme naučit i lépe chápat chování ostatních a být jim blíže i ve chvíli, kdy jsme v opozici <3 Protože každý má právo na své názory a postupy a není jen jedna pravda.

Zatím s největší mírou odsuzování jsem se setkala mezi maminkami. Výchova dítěte je citlivé téma, protože každý děla pro své malé to nejlepší, co dokáže. A jakmile někdo dělá něco jinak, musí to být zákonitě špatně!
Ve školách či pracovních skupinách může společné odsuzování a pomlouvání upevňovat pocit náležitosti ke skupince, stmelovat vztahy proti "společnému nepříteli".
Hodně hodnocení a soudů je i v jógovém světě, nejen na lekcích, kdy neporovnáváme s ostatními, ale i mezi lektory.

V jakém prostředí se s odsuzováním setkáváte Vy?